Na sovích křídlech

Poznámka: Konečně. Konečně je to tady. Konečně se mi podařilo, aby zněly svatební zvony. Pro jistotu už v prvním odstavci.

Vysokými okny pronikalo dovnitř kamenného prostoru ranní slunce. Šikmé zlatavé pruhy světla se odrážely od svícnů a lesklých rámů obrazů a dvojnásobnou silou prosvětlovaly celý prostor starobylého chrámu, naplněného šumem desítek hlasů. Z věže zazněl úder zvonu.

Stála v otevřených dveřích kostela a vší silou se snažila soustředit na to, co ji za pár okamžiků čeká. Ulpívaly na ní pohledy většiny hostů, kteří se přišli zúčastnit dnešní slavnosti. Doufala, že zvolila dobře. Její matka i paní Weasleyová ji ujišťovaly, že v těch šatech vypadá nádherně, ale ona byla přesto nervózní. Zhluboka se nadechla a vykročila uličkou mezi lavice. Sukně dlouhých béžových šatů se jí vlnila kolem kotníků a na perličkách našitých okolo výstřihu se leskly drobné střípky slunečních paprsků. Také v kaštanových vlasech jí tančila blýskavá světýlka.

Z dálky upírala svůj zrak k prostoru před oltářem. Čekal tam a zdál se jí být naprosto klidný. Jako by se ho to netýkalo. Až když popošla blíž, všimla si, že si roztržitě pohrává s manžetou rukávu u slavnostního hábitu a těká očima po květinové výzdobě. V duchu se usmála. Za ta léta, kdy spolu prožívali dobré i zlé, ho znala téměř dokonale. Přestože byl jednou z nejznámějších postav v celém kouzelnickém světě, nikdy se nezbavil určitého pocitu rozpačitosti a nejistoty. Byla ráda, že se z něj nestal suverén, že zůstal takovým klukem, kterého si oblíbila už v prvním roce studia v Bradavicích. Pevně doufala, že ho nezmění ani manželství.

Zachytil její pohled a rošťácky se na ni zašklebil. Oplatila mu mrknutím oka a udělala několik posledních kroků. Z varhan na kůru se ozvaly tóny svatebního pochodu. Oči všech přítomných se opět obrátily ke dveřím, kterými měla každou chvíli vstoupit nevěsta.

* * *

Ranní mlha se pozvolna rozplývala. Za její šedavou clonou se v dálce na obzoru začaly vynořovat nejasné siluety skalnatého pobřeží, donekonečna omývaného slanými vodami oceánu. Celá ta scenérie byla úchvatná, ale muž na přídi parníku jí moc pozornosti nevěnoval. Stál rozkročen na palubě a jako by se ho ani nedotýkal pohyb, kterým po vlnách klouzala bachratá lodní skořápka. Bílé ruce s téměř průsvitnými prsty měl založené na prsou a dlouhý černý plášť mu povlával ve studeném větru.

Od chvíle, kdy naposledy spatřil tyto břehy, uplynulo pět let. Dlouhých pět let, které strávil v relativní klidu Výzkumného ústavu lektvarů a protijedů v centru nedaleko Solného jezera. Jako přední specialista a především muž s bezúhonnou pověstí, kterým pro Ameriku bezesporu byl, se mohl v ústraní plně věnovat odborné činnosti a dosáhnout tak mimořádných výsledků. Nikoho z jeho tamějších spolupracovníků by ani ve snu nenapadlo, že zareaguje na nečekanou a nijak lukrativní nabídku ze své staré vlasti a rozhodne se pro cestu zpět přes oceán. Přesto se tak stalo. Když přišel do kanceláře ústavu oznámit, že nedokončenou práci předává svému asistentovi, působilo to jako bomba.

Pár dní nato vyklidil svůj byt v ústavním areálu a letaxovou sítí se přesunul do New Yorku, kde si zcela nekouzelnicky zakoupil lístek na loď do Liverpoolu. Vlastně ani nevěděl, proč použil tenhle způsob mudlovské přepravy. Možná si jen přál vychutnat tu cestu, ty poslední okamžiky svobody a anonymity, než ho zase pohltí starý svět. Možná toužil co nejdéle protáhnout onu agonii návratu.

A možná se ani vrátit nechtěl.

* * *

Zavěsila se do Rona a po jeho boku kráčela ven z chrámu. Před očima měla stále ještě ten okamžik, kdy proud barevných jiskřiček, vytrysklých z hůlky oddávajícího kouzelníka, obtočil spojené ruce snoubenců, aby zanechal duhový odlesk na jejich prstenech. V uších slyšela tiché štkaní paní Weasleyové, která nemohla zadržet proud slzí, hrnoucích se jí z očí, a bez ustání si na ně tiskla kapesník. Také pan Weasley vypadal zaraženě od chvíle, kdy předal ruku své jediné dcery do dlaní ženicha a pak po boku manželky přihlížel svatebnímu obřadu.

Pro většinu ostatních byla už ale slavností část ta tam a nastal čas zábavy a veselení. Fred s Georgem, kteří se krátce po ukončení ceremonie vytratili, si už před vchodem chystali rekvizity na připravenou taškařici. Jako si před pěti lety vychutnali Billa a před rokem Charlieho, nemohl ani Harry čekat, že jeho svatba projde bez jejich laskavého povšimnutí. Většina svatebčanů trochu zaraženě sledovala Freda v papírové masce baziliška, kterak se pokouší ukrást ženichovi jeho sličnou nevěstu, ale Harry se se smíchem vrhl po Georgeovi a vytrhl mu z rukou připravený meč, vyrobený taktéž z papíru, aby se vzápětí obořil na únosce. Bazilišek ovšem statečně chránil svoji kořist a uvolil se ji vrátit až do příslibu značného množství ohnivé whisky, kterou se ženich zavázal dodat na posvatební večírek.

„Šašci,“ ulevila si vedle ní stojící paní Weasleyová a utíkala upravit dceři šaty, trochu pošramocené Fredovým výstupem.

Ginny se poněkud strojeně usmívala, ale Hermiona si byla jistá, že ve skrytu dušičky ji to potěšilo. Blázniviny jejích bratříčků ji vždycky připadaly zábavné a koneckonců, které dívce by se nelíbilo být zachráněna ze spárů draka.

Někde tady se v jejím srdci ozvalo slabé píchnutí. I ona byla kdysi zachráněna z rukou únosce a vysvobozena z vězení. Znala sice jeho jméno i tvář, ale nebylo jí to nic platné. Ten muž jen splnil povinnost vůči těm, kterým se zavázal pomáhat a její osvobození bylo pouhou epizodou v dlouhé válce se zlem, kterou tehdy společně vedli.

Z myšlenek jí vytrhl Georgeův hlas: „Hermiono! No tak honem, poběž, už se bude házet kytice.“

Seběhla zbylé dva schody a se smíchem se zařadila do skupinky mladých vdavekchtivých slečen, kterých se vždycky na svatbách pár vyskytuje. Ještě předtím stihla zachytit další Georgeovu poznámku.

„A koukej ji chytit! Už se nemůžeme dočkat, až zatopíme našemu benjamínkovi. Jeho si fakt užijeme.“

Hlavou jí jenom blesklo – no nazdar – ale přesto podvědomě zvedla ruku nahoru. Ginny se na schodech otočila zády a vzduchem se mihla barevná šmouha. Naprosto neomylně skončila v Hermionině náručí.

* * *

Loď přistála v Liverpoolu přesně na čas, vysokému černovlasému muži na tom však nezáleželo. Jeho nikdo neočekával. Záměrně nedal vědět, kdy a jak hodlá opět přicestovat do Anglie. Snad v tom bylo i trochu paranoidního uvažování, které mu zůstalo z doby špehování a oboustranného působení mezi Smrtijedy. Každopádně se mu nezdálo vhodné na sebe poutat více pozornosti, než bylo záhodno. No a v neposlední řadě se domníval, že by ho uvítat stejně nikdo nepřišel.

Ostatně, chtěl se tu zdržet jen krátce. Pocházela odtud rodina jeho matky a tak měl v úmyslu se po dlouhé době zastavit se u jejího hrobu, k čemuž rozhodně žádný doprovod nepotřeboval. V přístavu zašel do jedné z postranních uliček a odtud se přemístil přímo ke hřbitovu. Cesta mezi hroby k šedému mramorovému náhrobku v zadní části pozemku byla pak už dílem několika málo minut.

Krátce po poledni vyhledal v ulici nedaleko náměstí poněkud zastrčený obchod se starožitnostmi. Plnil zde stejnou úlohu jako Děravý kotel v Londýně – sloužil k setkávání čarodějnické veřejnosti mimo zraky mudlů. Z vnějšku působil trochu odpudivě, což mělo samozřejmě za následek minimální pozornost okolních chodců, z nichž jen výjimečně měl někdo odvahu vstoupit dovnitř. Přesto byla vstupní prostora krámku zařízena tak, aby vypadala jako skutečné starožitnictví. Po místnosti byly bez ladu a skladu roztroušeny sošky, regály s knihami v kožené vazbě, obrazy, vázy a několik kusů historického nábytku, většinou v poněkud poškozeném stavu. Nad celým prostorem visela pochmurná atmosféra a zatuchlý pach uplynulých staletí.

Sotva muž vešel dovnitř, zvedl malý obrýlený chlapík za pultem hlavu, ale vzápětí se zase vrátil k hromadě papírů, která před ním ležela. Patrně ho i krátkým rychlým pohledem, za léta svého působení vycvičeným k dokonalosti, dokázal okamžitě zařadil mezi kouzelníky. Přesto návštěvník zamířil k jeho stolu.

„Potřebuji se urychleně dostat do Londýna. Mohu použít místní krb?“

Hlava za pultem úsporně přikývla a k ní patřící ruka ukázala do zadní části krámku. Muž zvedl na úroveň stolní desky svoje zavazadlo a znovu se dožadoval pozornosti nemluvného „starožitníka“.

„Tohle za mnou pošlete na tuto adresu,“ ukázal na kufr a položil na pult útržek pergamenu, který předtím vylovil z kapsy pláště. O dřevěnou desku zazvonilo několik drobných mincí.

„A pokud možno ještě dnes,“ dodal sarkasticky. Víc už se o prodavače nestaral a prošel přes hustý korálkový závěs do vedlejší místnosti.

* * *

Muž stojící uprostřed podlouhlé pracovny se zamyšleně zadíval do plamenů v krbu. Před několika málo okamžiky se z něj vynořila vrásčitá ruka svírající kus ohořelého pergamenu, na kterém si přečetl dlouho očekávanou zprávu. Po tváři se mu mihl krátký spokojený úsměv. Přistoupil k nevelkému obrazu na stěně, zachycujícím zátiší s různými kouzelnickými předměty a namířil na něj hůlku. Obraz zmizel a místo něj se na zdi ukázala kovová dvířka zabudovaného trezoru. Dotkl se ho lehce ukazováčkem, několikrát na něj poklepal hůlkou a pronesl formuli zaklínadla. Dvířka se odklopila.

„Dobře,“ zamumlal si pro sebe, „figurky jsou na svých místech. Hra může začít.“

* * *

Na Londýn se snášel soumrak a ve městě se rozsvěcovaly první lampy. Čtveřice rozesmátých přátel projížděla ulicemi směrem k nádraží Kings Cross, odkud se měli novomanželé vydal na svatební cestu. Kočár ověšený záplavou růží a bílých stuh se proplétal mezi vozidly, která mu ochotně uhýbala z cesty a vesele na něj troubila. Zářící písmena „JUST MARRIED“ na jeho zádi nenechala nikoho na pochybách o tom, koho veze.

Hermiona seděla vedle Ginny, která jí rozjařeně cosi šeptala do ucha, z čehož ovšem její přítelkyně rozuměla každé druhé slovo. Je tak šťastná, pomyslela si toho dne už po několikáté, až jí to skoro závidím. Celý den pozorovala svou kamarádku tak trochu jinýma očima. Nějak si nedokázala srovnat v hlavě, že je teď vdaná. Jistě, byla zvyklá vídat Ginny neustále ve společnosti Harryho, se kterým se dala znovu dohromady hned po vítězství nad Voldemortem, ale pořád jí to připadalo jako hra. Byli prostě parta kamarádů, která společně prožívala běžné školní starosti a posléze vychutnávala pohodu a volnost studentských dnů. Většinu času trávili pohromadě, ať už to byly famfrpálové západy nebo výlety po Anglii. Ale teď se začala obávat, že se tohle změní. Přála svým přátelům štěstí, jen se trochu obávala jí jejich věčný optimismus bude chybět. Jaký vlastně bude Ron bez Harryho?

Zpod přivřených víček se zahleděla na dvojici mladíků sedících na sedadlech proti nim. Čelo pod zrzavou kšticí se trochu mračilo, takže by byla docela ráda věděla, na co Ron právě myslí, ale Harry vypadal spokojeně a uvolněně. Nervozita obřadu už z něj dávno spadla a tak si konečně užíval každou chvilku dnešního výjimečného dne.

Kočí zatáhl opratě a kola vozu se zastavila. Harry vyskočil, aby nabídl rámě Ginny, a poté přešel k prostoru pro zavazadla.

„K vlaku už s námi nechoďte,“ zarazila je Ginny, když se chystali s Ronem vystoupit také. „Vraťte se klidně zpátky na slavnost, ať si to užijete. Fred sliboval, že předvede parádní ohňostroj,“ uculila se ještě a mrkla na vedle stojícího manžela.

„Jo,“ objevil se v Harryho očích záblesk rošťáctví, „prý to bude něco extra. Mimořádná kolekce firmy Weasley a Weasley.“

„Bez toho bych nemohla existovat,“ ušklíbla se Hermiona. „Tak se mějte krásně a šťastnou cestu.“

„A dejte o sobě vědět, ať nemáme starost!“

Ron nasadil tak věrný maminkovský tón, že Ginny zvedla oči v sloup.

„Harry, radši jdeme.“

Novomanželé zmizeli za otočnými dveřmi do nádražní haly a kočár se dal znovu do pohybu. Ron si přesedl vedle Hermiony a objal ji okolo ramen. Ucítila na tváři jeho horkých dech.

„Co kdybychom se tam už nevraceli?“

„Ty by ses ošidil o mimořádnou projekci Weasleyovských rachejtlí?“ otázala se ho s hraným údivem.

„Klidně.“ V hlase se mu ozval smyslný podtón.

Otočila k němu hlavu. Ruce si samy našly cestu kolem jeho ramen a než na konci ulice zahnul kočár za roh, zapomněla na všechny pochybnosti, které se jí ten den míhaly hlavou. Přestal ji zajímat celý okolní svět. Tím méně lidé, kteří je míjeli.

Parádní ohňostroj se zkrátka toho večera musel obejít bez jejich přítomnosti.

* * *

Několik předchozích hodin strávil pod střechou kouzelnického lokálu, kde si prozatím pronajal pokoj v podkroví. Jeho příchod naštěstí nevzbudil takový rozruch, kterého se původně obával. To však ještě nic neznamenalo.

Vyšel z Děravého kotle, když už byla téměř tma. Rozhodl se těch pár ulic dojít pěšky, aby si trochu utřídil myšlenky a připravil se na schůzku, která ho přibližně za hodinu čekala. Chladivý vzduch, který se se soumrakem snesl na londýnské ulice, mu připomněl večery ve Skalistých horách. V tu chvíli zalitoval, že odtamtud odešel. Spolu se závanem známého prostředí se mu vrátily vzpomínky.

Věděl, že to nebyl dobrý nápad, přijít znovu sem, mnoho lidí určitě ještě nezapomnělo, na čí straně před lety stál. Co na tom, že závěrečná bitva i verdikt soudu tvrdily něco jiného, pro většinu kouzelnického světa byl Severus Snape jednoduše bývalý Smrtijed, což mu určitě dají pocítit. Jenomže neměl jinou možnost. Zpráva, která přišla před několika týdny z Anglie, mluvila jasně.

Pohroužen do svých úvah málem vkročil do cesty projíždějícímu kočáru. Tiše zaklel a uskočil zpět na chodník. Vůně růžových květů, která ho vzápětí uhodila do nosu, ho přiměla zvednout hlavu a tak nemohl nevidět dvojici, která v kočáru seděla.

Poznal je okamžitě. Kdyby si mohl vybrat, určitě by nepatřili mezi ty, které chtěl tak krátce po návratu spatřit. O to víc, když si přečetl světélkující nápis na zadní straně vzdalujícího se vozu.

další kapitola