Na sovích křídlech

Svět, do kterého nepatří

Od chvíle, kdy se zhroutil na prahu Maričina domu, uběhly téměř tři týdny. Rána na stehně se mu zcela zahojila a do paží a nohou se vrátila síla, kterou necítil už roky. Během několika odpolední pomohl dokončit Rigelovi zpevňující taras za domem a společně začali opravovat kamennou zídku na vzdálenějším konci zahrady. Kromě základních pracovních pokynů trávili čas bez Marici v zarputilém tichu, o to víc si však Sirius všímal drobných náznaků, že se Rigelova obrana nenápadně drolí. Běžná gesta jako podání nářadí či lahve s vodou mohla být dobrým začátkem.

Poté, co skončili s prací, se Rigel obvykle vytrácel do údolí za některým ze svých kamarádů a Sirius zamířil přes hřeben ke Klofanovi. Z každého chlapcova slova, kterým líčil své zážitky na statku u Marcellova strýce, bylo patrné, že miluje zvířata, takže Sirius mockrát během stoupání přemýšlel, jak to zaonačit, aby mu mohl hypogrifa ukázat. Nepochyboval, že by z něj byl Rigel nadšený, a věřil, že by to mohlo definitivně prolomit ledy chlapcovy nevraživosti. Zatím však nepřišel na nic kromě naprostého porušení zákona o utajení, následovaného rizikem prozrazení, takže tenhle způsob jejich sblížení byl nucen odsunout na neurčito.

Když donesl Klokanovi čistou vodu z říčky, díky suchu téměř se ztrácející mezi kameny, a odeslal po jakémsi zvláštním opeřenci další dopis Harrymu, zamířil přes les zpátky dolů k vesnici. Vzduch ztěžkl omamnou vůní a v Siriusově duši se objevil zvláštní neklid. Pocítil náhlou divokou touhu po volnosti a svobodě, téměř jako kdyby byl stále ještě vězněm. Nerozuměl tomu. A tak jí unikl jediným možným způsobem, o kterém věděl, že pomůže – během okamžiku se přeměnil do své psí podoby. Cesta z kopce mu rázem netrvala ani polovinu obvyklé doby, ale když posledním mohutným skokem dosáhl okraje lesa a mezi stromy spatřil dům na stráni, zarazil se. Jeho divokost se pořád nezklidnila. Ještě se nemohl vrátit. Zjitřenými smysly nasál okolní pachy. Ten, po kterém pátral, mezi nimi nebyl, a tak zamířil dál dolů k pobřeží.

Už věděl, že Marica pracuje v malé hospůdce nedaleko pláže, a tak se posadil do stínu blízkého oleandru, odkud měl výhled na vchod, a čekal. Směna jí končila v devět, když odezněl hlavní nápor večerních jedlíků a kuchyně přestala podávat teplá jídla. Ještě dřív než mezi pootevřenými dveřmi rozeznal barevnou skvrnu jejího oblečení, zaslechl, jak zpěvavým tónem na někoho volá Buona notte¹⁾ a jeho divokost zmizela, jako kdyby si loknul Uklidňujícího doušku. Zdvihl hlavu, doposud položenou na zkřížených předních tlapách, a posadil se. Překvapeně sledoval, jak ho bez povšimnutí míjí a místo po cestě k lesu odbočuje dolů na pláž. Vydal se za ní.

Tiše ji sledoval až ke vzdálenému molu, kde se konečně zastavila. Sundala si z ramene plátěnou tašku, zula si boty a posadila se na okraj dřevěného chodníku. Bosé nohy se jí houpaly kousek nad zpěněnými vršky vln a tvář měla nastavenou posledním odleskům slunečních paprsků. Ze svého místa pod borovicemi to nemohl vidět, ale představoval si, že má zavřené oči. Moc rád by věděl, na co v té chvíli myslí.

Setrvala v této pozici, dokud slunce úplně nezapadlo, přesto se za celou tu dobu nedokázal rozhodnout, zda popojít blíž nebo zůstat ukrytý ve stínu. Když se barva oblohy začala měnit z jasně oranžové na šedomodrou, Marica vstala, do jedné ruky uchopila tašku, do druhé pár sandálů a vydala se zpět k oblázkové pláži. Zdálo se mu to, nebo opravdu měla svěšená ramena a kráčela jakoby schoulená do sebe? Nevěděl. Jakmile ale došla blíž, svými částečně zvířecími instinkty skutečně vycítil smutek, který z ní vyzařoval.

Dlouho neváhal. Do tlamy uchopil kus větve, ležící poblíž a rozběhl se na pláž. Viděl, jak leknutím udělala krok vzad, a tak nezamířil k ní, ale na opačnou stranu. V běhu si pohazoval s klackem, několikrát ho upustil, přeskočil a zas se pro něj vrátil. Když doběhl k moři, nezastavil se, a prudce vletěl do vln, až voda vysoko vystříkla. Udělal několik temp, než se přes něj převalila větší vlna. Vynořil nad hladinu, chňapl po větvi, kterou mu nápor vody vyrazil ze sevřených čelistí, a zamířil zpět k pevné zemi. Viděl, že Marica stále stojí na místě, kde se zastavila, a pozoruje ho. Proto, když vylezl z vody, neoklepal se hned, ale popoběhl a až kousek od ní vytřásl z nacucaného kožichu přebytečnou vodu. Couvla, ale i tak ji zasáhla sprška kapek.

„Mascalzone²⁾,“ řekla a zahrozila na něj prstem. Poznal ale, že to jen hraje.

Upustil z tlamy klacek, posadil se na zadní a naklonil hlavu na stranu. Teď zblízka viděl, že má zarudlé oči a tvář mokrou od slz. Pozvedl jednu z předních tlap a máchl s ní do vzduchu, jako by naznačoval omluvu. Pak šťouchl do klacku, aby ho přisunul blíž k Marice.

„Vuoi giocare?³⁾“ zeptala se tiše.

Zavrtěl ohonem a doufal, že to vyzní jako souhlas.

S očima stále upřenýma na něj se váhavě sehnula, odložila na zem sandály a sáhla po klacku. Podpořil dojem o svých přátelských úmyslech poskočením stranou a opětovným zavrtěním ocasu. Marica se rozpřáhla a hodila klacek daleko za něj. S radostným štěknutím se pro něj rozeběhl.

Jak jí ho opakovaně vracel k nohám, cítil, že je stále uvolněnější a taky veselejší. Při jednom ze svých přiběhnutí to trochu neodhadl a zabrzdil až těsně u ní. Poplašeně uskočila, ale vzápětí se rozesmála. Ten smích mu projel po celém těle jako hřejivá vlna a on radostně zaštěkal. Koukla na něj s čertovskou jiskřičkou v očích, rozpřáhla se a hodila klacek přímo do moře. Místo toho, aby se pro něj rozeběhl, sebral ze země jeden z jejích sandálů a vyrazil s ním k vodě.

„Non! Portami lo!⁴⁾“ vykřikla naštvaně a rozběhla se za ním. Upustil botu těsně na hranici přílivu, ale sám pokračoval v běhu vodou podél pláže. Po pár skocích se otočil. Stála po kotníky ve vodě, v ruce svírala svůj ukradený sandál a na tváři měla snad ten nejkrásnější úsměv, který u ní kdy viděl. Zaštěkal a radostně znovu skočil do vln.

„Addio, mio peloso,⁵⁾“ zavolala za ním a vesele mu zamávala. Pak sebrala svoje věci, obula se a zamířila k domovu.

Někde v půli cesty ji nenápadně předběhl, a když docházela k verandě, stál mezi dveřmi, sušil si vlasy ručníkem a tvářil se, že právě vyšel z koupelny. S potěšením zaregistroval, že má pořád na tváři ten spokojený úsměv. Zůstal tam i po celou dobu, kdy jim o svém setkání s cizím psem vyprávěla. Když dospěla k momentu, kdy popisovala, jak jí pes ukradl botu a odnesl ji k moři, navíc poprvé uviděl Rigela rozesmát se uvolněným dětským smíchem, ze kterého ho zvláštně píchlo u srdce. Jak tak seděli kolem stolu, vypadali jako normální šťastná rodina. Matka, syn a… otec. Otec. Nikdy si sám sebe v téhle roli nepředstavoval, ale v téhle chvíli poprvé silně zatoužil, aby to byla pravda.

Zbytek večera strávil tím, že se na oba poněkud slabomyslně usmíval a jen si vychutnával pohodu, kterou mu jejich společnost přinášela. Když byl čas jít si lehnout, popřál oběma dobrou noc, zavřel za sebou dveře svého pokoje a přešel k oknu. Otevřel ho a zhluboka se nadechl. Teplá letní noc se tolik lišila od mnoha jiných nocí, které zažil. Svou temnotou nenaháněla strach z nebezpečí, které by se v ní mohlo skrývat. Naopak, připadala mu hřejivá a měkká jako Maričiny oči a divoká a tajemná jako ty Rigelovy. Tohle byl svět, o kterém si ještě před pár dny myslel, že do něj nepatří, a přece v něm po mnoha letech strádání nalezl místo, kde se cítil šťastný, dům, kam měl chuť se vracet, a lidská srdce, která vítala jeho přítomnost. To Rigelovo ho sice přijalo neochotně a zdráhavě, nicméně ho přijalo. Nepřál si nic jiného než strávit takhle všechny příští večery svého života.

Někde v pozadí své mysli pocítil bodnutí výčitky za to, že zapomíná na kouzelnický svět a svého kmotřence, ale rychle tuhle výčitku potlačil. Harry, Bradavice, dokonce i Azkaban a Voldemortova hrozba, to všechno mu najednou připadalo strašně daleko. A proč by se měl vzdávat toho, co mu osud konečně tak štědře nabízel? Zrovna tak by mohl chtít po hladovém, aby vstal od bohatě prostřeného stolu. Jeho život byl tady a teď. A k sakru, i on má přece právo na kus obyčejného lidského štěstí.

Poznámka:

V rámci vytvoření autentického prostředí jsem se snažila obohatit příběh o pár italských slovíček. Koneckonců, Marica JE Italka :-) Jde však jen o můj chabý pokus o italštinu, takže budu vděčná za každou pomoc s opravou chyb, v mém okolí se totiž žádný znalec tohoto jazyka nevyskytuje.

Ve skutečnosti by Marica měla říkat přibližně tohle:

1. Dobrou noc
2. Lumpe
3. Chceš si hrát?
4. Ne! Přines mi to!
5. Sbohem, můj chlupáči

další kapitola