Na sovích křídlech

Svíce v okně

Když se konečně rozhodl, bylo všechno ostatní až směšně snadné. Jeho hlavní starostí bylo přestat být pro Maricu přítěží, takže místo bezcílných procházek po okolí se začal rozhlížet po možnosti, jak si vydělat nějaké peníze. Nejdříve zamýšlel nechat se najmout na sklizeň ovoce, ale sezóna meruněk a broskví už skončila a na olivy bylo ještě brzo. Nakonec uspěl v sousední vesnici, kde majitel jednoho z hotelů rozšiřoval venkovní bazén a ve snaze ušetřit sháněl lidi na výkopové práce, kde se dalo. Nabídl Siriusovi směšně malý plat, ale na druhou stranu se zase moc nevyptával. Ne že by měl kouzelník tušení, co je to zdravotní pojištění nebo sociální odvody.

Na fyzickou práci si zvykl při opravách domu, které podnikal s Rigelem, takže mu žádné problémy nečinila, a její monotónnost si zpestřoval plánováním, jak se získanými penězi naloží. V některých bodech měl jasno hned, ale pár jich vyžadovalo víc přemýšlení. To však po všech těch měsících živoření, které měl za sebou, byla činnost více než vítaná.

Když si po dvou týdnech dřiny vyzvedl svoji výplatu, konečně se přestal cítit jako ubohý trestanec na útěku. Pyšně si vykračoval k Maričinu domu a cesta mu utíkala nebývale rychle, zřejmě i díky tomu, že víc běžel, než šel. Když dorazila z práce i Marica a společně zasedli ke stolu, místo výčitek, které nad vrchovatě naloženým talířem obvykle pociťoval, se po celou dobu jako malý kluk těšil, až dojí a on se bude moct vytasit se svým překvapením.

Ta chvíle přišla, když Rigel vstal a začal ze stolu sklízet nádobí. Marica se rovněž začala zvedat, ale Sirius ji uchopil za předloktí a přiměl ji znovu se posadit. Poté sáhl do kapsy a vysázel na stůl několik bankovek. Marica k němu vyslala nechápavý pohled.

„Co to...?“

„To je pro vás. Za jídlo, za bydlení, prostě za pomoc,“ pronesl s úsměvem.

„Ale já od vás nic nechci,“ namítla prudce a tváře jí zčervenaly rozčilením. „Nedělala jsem to pro peníze.“

„Já vím. Ale už jste mě živila dost dlouho,“ dodal a přisunul peníze blíž k ní. „Berte to jako můj příspěvek na domácnost. Tak to běžně u podnájemníků chodí, ne?“

„Vy přece nejste...“ nadechla se Marica, ale pak se zarazila. Její pohled sklouzl k Rigelovi, který stál ztuhle u kuchyňské linky a rozšířenými očima těkal mezi Siriusem a bankovkami na stole. Když se znovu vrátila k Siriusovi, ve tváři měla potměšilý výraz. „Dobře. Tímto tedy máte zaplacený nájem za byt a stravu na čtvrt roku dopředu. Vyhovuje vám to?“

Dostala ho. Za takovou dobu to samozřejmě bylo žalostně málo, takže zůstával i nadále jejím dlužníkem. Takhle to neplánoval. Myslel, že jí dneska jen zaplatí zálohu a na dalším se domluví, jenže ona ho převezla. Ačkoliv – opravdu řekla na čtvrt roku dopředu? Znamenalo... znamená to, že chce, aby tu takhle dlouho zůstal? Dalšího čtvrt, možná i půl roku? Nebo rok? Dál si netroufal uvažovat, ale i tak se mu chtělo zavýsknout radostí.

„Mami? To myslíš vážně?“ ozval se nevěřícím hlasem Rigel.

„Myslím,“ odvětila Marica rozhodně. „A běž si už lehnout, je pozdě. To nádobí umyju sama.“

Chlapec se na matku znovu zamračeně podíval, ale už nic dalšího neřekl a zamířil po schodech nahoru do svého pokoje. Nicméně poněkud hlasitější zavření dveří znělo dost výmluvně.

Marica vstala a začala se věnovat úklidu. Automaticky se k ní připojil. Když utíral talíře a hrnce a skládal je do polic, uvědomil si, že jí na tu nečekanou nabídku dosud neodpověděl. Náhle však nevěděl, jak navázat na přerušenou konverzaci. Převaloval si v hlavě několik možných odpovědí, hledal vhodná slova a vymýšlel, co říct. Nakonec s bouchnutím zavřel dvířka linky, přehodil utěrku přes madlo trouby a otočil se k Marice.

„Protože – protože jsem právě sehnal úžasně levné bydlení, zbylo mi ještě dost na to, abych mohl pozvat na večeři jednu velmi sympatickou ženu. Půjdete?“

Maričin měkký pohled se vpil do toho jeho tázavého. Tváře jí opět zčervenaly, ale byl si stoprocentně jistý, že tentokrát nebyla příčinou zlost. Když už se rozhodoval, že si její mlčení vyloží jako zápornou odpověď, konečně pomalu kývla.

„Takže zítra? Máte krátkou směnu,“ navrhl překotně, protože chtěl mít jistotu, že se z toho třeba později nevymluví.

„Zítra,“ kývla znovu a věnovala mu jeden ze svých nádherných úsměvů. Když o pár minut později ulehl do postele s rukama složenýma nad hlavou, bylo mu jasné, že dnes v noci se nejspíš moc nevyspí. Výjimečně však na vině nebudou jeho noční můry.

* * *

Na večeři zamířili do sousedního městečka. Sirius nechal na Marice, aby vybrala, kam půjdou, ale když dorazili na místo, překvapeně zaznamenal, že to tam zná. Shodou náhod to totiž byla právě ta restaurace, za níž se před několika týdny porval o pekáč připálených lasagní. Když začal namítat, jestli Marica zvolila dobře, ujistila ho, že zdejší kuchyně patří k těm opravdu vyhlášeným. Přišlo mu to jako dobrý vtip a napadlo ho, jak by se tomu s chutí zasmáli jeho kamarádi. Vědomí, že tu nejsou, ho ostře bodlo do srdce, rázně ho však potlačil. Koneckonců, proč by to vlastně nemohl vyprávět Marice?

Než jim přinesli jídelní lístek, začal tedy Marice líčit upravenou verzi svého nedávného dobrodružství. Vypustil samozřejmě celou tu záležitost se psy, ale i tak zůstalo dost na to, aby ji rozesmál. Když uslyšel její zvonivý smích, celá ta epizoda mu rovněž začala připadat směšnější, než ve skutečnosti byla, a on ji z náhlého popudu začal vylepšovat o neexistující detaily jako třeba kuchaře honícího ho s válečkem na nudle a svoje zakopnutí a následný pád do křoví, kde se ukrýval párek milenců. Z Maričina pozvednutého obočí vytušil, že ví, že ve skutečnosti přehání, ale oba to záměrně nechávali tak.

Ze Siriusovy strany v tom možná byla i snaha definitivně uzavřít onu etapu zoufalého harcování a žebrání o jídlo, ale nakonec si jako pointu objednali k večeři právě lasagne. Když jim je přinesli, musel dát Marice za pravdu, co se týče kuchyně.

„Jsem překvapen,“ pronesl s hraným údivem. „Vážně nejsou připálené.“

Pozoroval, jak si Marica zakrývá ústa dlaní, aby se nerozesmála nahlas, a natahuje se po skleničce s vínem. Oči jí zářily.

„Vy jste to víno taky nevybral špatně. Na to, že nejste Ital...“

Tykat si začali u druhé sklenice. U třetí se rozpovídala. O svém dětství stráveném v Neapoli v přísně katolické rodině. O nádherných prázdninách u babičky v onom domku ve stráni. O studiu a velkých plánech do budoucna, ze kterých nakonec sešlo.

„Je to vlastně naprosto tuctový příběh, který najdeš v každém druhém béčkovém filmu. Mladá holka se zamiluje, a když otěhotní, rodiče ji vyženou. Ochranná křídla najde někde jinde – v mém případě to bylo u babičky – ale když se ta ostuda přikryje svatbou a z postýlky zavrní miminko, novopečení prarodiče jsou unešení a vše je odpuštěno. Happy end, stmívačka, konec. Jenomže v mém případě se to podle tohohle scénáře jaksi nevyvedlo.“

„Svatba se nekonala,“ hádal Sirius.

„Ne, nekonala,“ povzdechla si Marica. „A tím pádem ani to další. Z malinkého Rigela se se mnou radovala jen babička. Ale byla úžasná. I když už jí bylo hodně přes sedmdesát, od začátku mi s ním pomáhala. Doma jsem díky ní zůstala jen prvních pár týdnů, ale školu jsem stejně musela opustit. Tak jsem si našla tady ve vsi práci a snažila se našetřit co nejvíc do budoucna. Což se vyplatilo. Když bylo Rigelovi osmnáct měsíců, babička zemřela.“

Marica usrkla ze své skleničky a odmlčela se. I navzdory času, který od té doby uplynul, slyšel v jejím hlase smutek.

„Musela ti moc chybět,“ řekl jemně.

Přikývla. „Mně i Rigelovi. Ale ten brzy zapomněl. Najímala jsem chůvy a střídaly se u něj různé ´tety´. Naštěstí byl docela hodné dítě. To až teď je trochu odbojnější. Někdy mám strach, že na něj nestačím.“

„Zvládáš to dobře, je to skvělý kluk.“

Usmála se a opravdu vypadala, že ji ta pochvala těší.

Zbytek vína dopili v tichu a kromě pár zdvořilostních slov v něm setrvali i během jízdy autobusem. Když vystoupali po cestě do stráně a v šedavém oparu se před nimi vynořil Maričin domek, Sirius se zastavil. Snad za to mohlo víno, snad nálada přicházející noci, že se odvážil formulovat nahlas to, co k tomuto místu cítil od prvého okamžiku.

„Takhle vypadá trochu smutně a opuštěně, ale když postavíš do okna svíci, je z něj rázem maják. Záchytné světlo, které svítí poutníkům, aby nezabloudili.“

Vedle něj se ozvalo zajíknutí. Otočil se k Marice a uviděl, že se na něj dívá očima rozšířenýma překvapením. Než stačil cokoliv říct, začala mluvit sama.

„V tomhle kraji se vypráví příběh o námořníkovi, jehož loď se ztratila v bouři. Těsně před tím, než se plavidlo roztříštilo o skaliska a posádka skončila v moři, zahlédl v dálce v temnotě slabé světlo; když se tedy znovu vynořil na hladinu, zamířil tím směrem. Bylo to světlo svíčky, kterou každou noc dávala za okno dívka, do níž se kdysi zamiloval, ale nemohl si ji vzít, protože ona byla bohatá a on chudý sirotek. I ona ho milovala, a přestože odešel do světa, nikdy nepřestala věřit, že se k ní jednou vrátí. Zachránila mu tím život, všichni ostatní z lodi se utopili. Od té doby zdejší lidé často rozsvěcují v oknech svíčku, aby posvítila na cestu těm, kteří by bloudili.“

„A ženám přivedla zpátky muže, kteří je opustili?“

„Šťastné konce patří většinou jen do pohádek,“ dodala smutně a zamířila k domu. Sirius za ní dlouho hleděl a přemýšlel o tom, co mu řekla, a ještě víc o tom, co neřekla. Rozuměl jí – lépe, než tušila. Moc dobře věděla, že čeká zbytečně, že ten, kdo ji opustil, už nepřijde. Přesto ale dál setrvávala kouskem svého srdce v minulosti a nepřestávala doufat, že se ty dávno ztracené dny jednou vrátí.

Stejně jako on.

další kapitola 

Poznámka:

Příběh, který na konci kapitoly vypráví Marica Siriusovi, je převzatý z knihy Měsíční zátoka od Johna Meade Falknera a byl pro mě jednou z hlavních inspirací pro vznik této povídky. Bližší info o knížce jsem bohužel našla jen v angličtině.

http://en.wikipedia.org/wiki/Moonfleet

http://www.ipuda.cz/detail.php?zbozi=1260518